Dvacet let, pěkné to jubileum. Krásný věk. Jó, to když nám bylo dvacet let, to byly časy. To napětí při definici už mi nebude „náct“, ale „cet“. Ukončili jsme střední školu a netrpělivě očekávali, co za novinky přinese studium školy vysoké.

A na kolejích? Tam jsme se poprvé setkali s krutou realitou. Ta nás donutila nepřetržitě držet pojistné zásoby. Lednička, sic malá, byla vždy zaskladněna záchranným, vyprošťovacím lahváčem. Pravda, nebyla to finančně nijak obrovská skladová zásoba, ale myslím, že jsme si při těžkých ránech ověřili v praxi pojem „just in time“.

Práci jsme důsledně zaznamenávali. Pravda, nebyla to dokonalá bezpapírová dílna, ale měli jsme absolutní přehled, který pracovník odvedl nejlepší výkon a jakou měl spotřebu vstupního, dvanáctistupňového materiálu.

Expedice byla několikrát opožděna, ne vždy jsme stihli opustit poslední nonstop včas. Ano, máte pravdu, dokonce jsme tenkrát už i plánovali – „Kam vyrazíme příště?“. Nutné bylo správně nastavit všechny vstupní parametry, aby byl výstup co nejpřesnější. Nejtěžší proměnná byla „kde jsme ještě nebyli“. S výstupem nula se špatně pracuje, a tak se variantnost rozrostla s geniálním nápadem a epochálním řešením „kde jsme ještě nebyli tento týden“.

Kapacitně jsme jeli na neomezené zdroje. Pardon, pro upřesnění, na neomezené fyzické a duševní zdroje. Ovšem krutě jsme narazili na zdroje finanční. Nebyla tedy jiná možnost než je předefinovat jako omezené a zároveň je stanovit úzkým místem.

Kontroling jsme zavrhli. Ne, že by nebyl potřeba, ale… Ale ano, nebyl tenkrát potřeba.

A jak jsme tenkrát kooperovali! Jedna báseň. Nejčastěji jsme vybírali výrobce s logem plachetnice, který byl absolutní jedničkou ve svém oboru.

Byl to krásný věk, když nám bylo dvacet.

Martin Hlaváček, senior konzultant

Článek byl publikován v časopisu IN-IT, čísle jaro a léto 2020.